Příběh kalamářů

Málokde je vliv času tak patrný jako v historii kalamářů a psacích potřeb. Kalamáře provázely lidskou civilizaci téměř od jejích začátků, jistě pak od písemných dokladů psaných v Egyptě na papyru. V průběhu více než 4 tisíciletí jejich užívání se kalamáře a vztah k nim dramaticky měnily. Rostoucí potřeba a stálé změny designu vytvořila z kalamářů masově užívaný předmět provedený z nejrůznějších materiálů a často s vysokou uměleckou hodnotou. Bouřlivý vývoj kalamářů vrcholil v 19. - polovině 20. století.

Jak to všechno začalo

Mezi nejstarší pokročilejší formu písma patří klínové písmo, které se ve vývoji lidského druhu objevilo koncem 4. tisíciletí před naším letopočtem. Hlínu později nahradil papyrus, následován pergamenem a papírem. Umožnily rychlejší zápis informací, snadnější manipulaci (menší hmotnost) a větší objem dat na menším prostoru. Psalo se pery z rákosu, pery ze stříbrných či zlatých drátků, ale nejvíce se prosadil ptačí brk. Ptačí brk byl poprvé použit v 5.stol. a udržel se až do poloviny 19. století. Proces psaní byl pracný pro časté namáčení a seřezávání hrotu, který se brzy ztupil. Pro psaní se používaly různé tekutiny, inkousty. Především to byl inkoust duběnkový, který se stal hlavní psací tekutinou středověku a inkoust koptový (ze sazí), který v evropském prostoru dominoval asi do 7. století. Kromě tekutého inkoustu se lze setkat i s inkousty a barvami ve formě prášku, tyčinek či bochánků, z kterých se použitelný inkoust stal až přidáním tekutiny. Takový inkoust byl vhodný zejména pro cestování, kdy se písař nemusel obávat, že by cestou došlo k rozlití či v zimě k zmrznutí. Inkoust se uchovával v nádobkách – kalamářích. Vzhled kalamářů ovlivňoval až do raného novověku vztah, jaký k nim měli lidé určitých společenských tříd. Před 16. stoletím bylo nedůstojné, aby člen vyšší společenské třídy sám psal. K tomu měl písaře. Kalamáře byly proto jednoduché a bez ozdob. Ale koncem 16. století si smetánka společnosti začala korespondenci zajišťovat také sama. A poptávka po zdobených a jinak zajímavých kalamářích rostla. Kromě jedné nádobky na inkoust přibyla druhá na jemný písek, kterým se posypal mokrý text, aby se nerozmazal.

Až do 17. století je písemná komunikace omezena na oficiální dokumenty úzké společenské vrstvy šlechty a církve. Posílání soukromých dopisů bylo výjimkou. Teprve dostupnost papíru, která šla ruku v ruce s rozšířením knihtisku, dalo zrod „dopisové kultuře" i v nižších společenských vrstvách. V 17. století rovněž roste poptávka po cestovních soupravách psacích potřeb. Přenosná psací souprava je známa už ze středověku. Cestovní soupravy umožnily obchodníkům, vojákům a dalším profesím vyřizovat korespondenci během cest. 17. století bylo i počátkem stolních psacích souprav obsahujících další psací pomůcky. V soupravě se objevovala druhá nádobka na inkoust, pečetidlo či držák na svíčku.

Kalamáře ze sbírky Ing. Zdeňka Sluky

18. století přineslo mnoho dalších změn. Dopis se stával jedním ze základních nástrojů komunikace, i když i v té době bylo psaní ještě výsadou vyšších společenských vrstev. Většina lidí psát neuměla. Zavedení dobrovolných církevních a šlechtických škol stav sice zlepšilo, ale skutečný obrat přinesla až povinná školní docházka. Psaní bylo jedním z vyučovacích předmětů, a tak počet lidí, kteří byli schopni napsat dopis, rostl. V 18. století se kovové, stříbrné, pozlacené a fajánsové kalamářové soupravy, často v rokokovém stylu, stávají ozdobou bohatých domácností.

Na odložení psacího pera byly kalamáře vybaveny prolisy či drážkami. Psací soupravy byly doplňovány dalšími novinkami, jako byl perořízek (nůž na seřezávání brka), používaný i jako nůž na otvírání obálek, zvonek na přivolání služebnictva k odnesení dokončeného dopisu, zabudovanými hodinami či prostorem pro odložení kapesních hodinek, apod.