75 let od konce války v rukopisech

Památky na nejstrašnější válku ve světových dějinách můžeme najít v mnoha sběratelských oborech a jedním z nich je sběratelství autogramů a rukopisů. V dopisech a pohlednicích si můžeme přečíst o napětí a strachu, který během protektorátu panoval v duších našich osobností. Výjimečně se objeví korespondence přímo z koncentračního tábora. Jednou z nich v mé sbírce je lístek psaný Ferdinandem Peroutkou (1895-1978), který byl jedním z hlavních představitelů české meziválečné žurnalistiky a řadil se mezi tzv. Pátečníky – kruh spisovatelů, básníků, umělců a politiků, včetně prezidenta Masaryka, kteří chodili na pravidelné páteční schůzky do Čapkovy vily na Vinohradech.

Svojí kritikou Hitlera a nacismu se nikdy netajil, jeho myšlenky považoval za zhoubné, jak opakovaně zaznívalo v jeho článcích. Není proto divu, že patřil mezi první zatčené po okupaci Československa nacistickými vojsky. Po dobu války byl nejdelší dobu vězněn v německém koncentračním táboře Buchenwald, kde se také dočkal osvobození americkou armádou. Kromě lístku adresovaného manželce se mi podařilo získat i Peroutkovo poválečné potvrzení od Zemského národního výboru v Praze z 19. října 1945, že byl vězněm koncentračních táborů.

Paradoxem je, že jeden z největších koncentračních táborů třetí říše, kde zahynuly tisíce lidí, leží kousek od centra německé vzdělanosti – města Výmar, v němž psali svá díla Goethe a Schiller nebo svá oratoria skládal Johann Sebastian Bach. V buchenwaldském pekle přežíval i další z Pátečníků – výtvarník Josef Čapek (1887- 1945) a ve sbírce mám jeho velikonoční pohlednici poslanou z lágru v roce 1941, kterou spolupodepsal předválečný pražský primátor Petr Zenkl (1884-1975) a jeden z významných představitelů československého exilu po roce 1948, kdy se mu podařilo utéct do USA, i když byl pod stálým dohledem komunistických policistů.

Především v Německu, ale i u nás, se stále sbírají podpisy představitelů nacistické říše, kteří byli po válce spravedlivě souzeni a popraveni nebo ještě před jejím skončením si sami vzali život. Podpis Hitlera je jednoduše napodobitelný, a proto se objeví jeho padělky, včetně podepsaných dekretů. Těžší a také podstatně dražší je na trhu natrefit na podpisy Heydricha, ale i K.H.Franka, Himmlera nebo Henleina.

Po válce se jejich korespondence, dokumenty a jiné památky hromadně likvidovaly, jak předpokládám. V aukcích se naopak spíše objevují podpisy osobností, které přispěly k osvobození naší vlasti – maršálové Koněv a Malinovskij, kteří se třeba podepsali na pamětní listy společně s Edvardem Benešem. Z bezprostředně poválečného období mám ve sbírce hezký souběh podpisů ze slavnostního oběda, který se konal v únoru 1946 na barrandovských terasách.

Kromě ministrů Ďuriše, Širokého, Noska, Hasala, primátorů Zenkla a Vacka či budoucího prezidenta Ludvíka Svobody se spolupodepsal Valerian Zorin (1902-1986), který v té době působil jako velvyslanec Sovětského svazu v Praze. Jednalo se o významného představitele komunistické moci, který se z učitele tělocviku vypracoval až na náměstka ministra zahraničí a stálého vyslance u OSN.

Zajímavá a dosud neprozkoumaná je jeho role v československém komunistickém převratu v únoru 1948. Zorin byl z postu velvyslance povolán zpět do Moskvy sice na podzim 1947, nicméně do Prahy se vrátil 19. února příštího roku a historici se dodnes přou o jeho roli v rámci převratu. Velmi úzce se stýkal s premiérem Klementem Gottwaldem a komunikoval také s Janem Masarykem, který se nakonec nepřipojil k demisi demokratických ministrů. Spekuluje se také o Zorinově podílu na smrti ministra Masaryka, ale zatím se nic neprokázalo.

JUDr. Martin Pros, předseda Klubu sběratelů autogramů