Malíř madon a žebrajících dětí

Bartolomé Estéban Murillo /1618 – 1682/
K čtyřstému výročí narození

Ve své sbírce pohlednic na téma Malíři mám ve složce Španělské baroko 45 pohledů s obrazy Murilla. Tento Sevillan, pokládaný po Velázquezovi za nejvýznačnějšího představitele španělského baroka, se narodil v rodině bradýře Gaspara Estébana jako poslední ze čtrnácti děti a byl pokřtěn na nový rok 1618.

Jeho matka pocházela z rodiny zlatníků a malířů, proto přijal její jméno – Murillo. O jeho malířských začátcích se toho ví málo, maloval obrázky madon a světců a ty prodával na poutích a festivalech. Španělsko se stalo po objevení Ameriky hospodářskou velmocí díky přílivu zlata a stříbra z kolonií a Sevilla byla jediným přístavem, odkud vyplouvaly lodě do Ameriky za obchodem. Společnost ovládala bohatá církev, a budovala katedrály a kláštery, kterým umělci z celé Evropy dodávali patřičnou nádheru. Murillo dostal svou příležitost. Byl velice zbožným mužem a v r. 1645 se proslavil tím, že namaloval cyklus jedenácti obrazů ze života sv. Františka pro klášter v Seville. (Tento cyklus se jako celek nedochoval, obrazy jsou roztroušeny po museích a galeriích celého světa).

Od té doby ho zahrnovali zakázkami na výzdobu kostelů a sevillské katedrály. Oženil se ve 27 letech s bohatou Beatrice (ta prý při svatebním obřadu řekla oddávajícímu knězi, že se vdává z donucení, ale pak to odvolala). Měli spolu jedenáct dětí. Jeho náboženské obrazy a oltáře byly plné světců a mučedníků, maloval biblické výjevy, ale nejvíc ho proslavily lyricky laděné madony s dítětem. Některými historiky je jeho styl označován jako sentimentální až kýčovitý - neprávem. Maloval totiž i realistické výjevy z chudých čtvrtí Sevilly. Jako člen charitativního bratrstva Panny Marie Růžencové se často setkával s chudými dětmi, žebráčky a malými pouličními prodavači a ti se stali jeho oblíbeným tématem. Proto je také někdy označován za zakladatele žánrového malířství. V r. 1649 postihla Sevillu epidemie moru, která zabila téměř polovinu obyvatelstva. Byl to začátek konce éry zlatého věku a také šťastné etapy Murillova života. Přežily ho pouze čtyři jeho děti. On sám Sevillu jen zřídkakdy opustil, kromě krátkého pobytu v Madridu, kde se seznámil s díly benátských a vlámských malířů, kteří značně ovlivnili jeho malířský styl. Jinak také investoval do obchodních společností ve španělských koloniích v Americe, a dokonce si prý pořídil i několik otroků. V r. 1660 založil v Seville Akademii výtvarných umění a stal se jejím prvním rektorem. Byl stále obklopen velkým množstvím žáků a mezi nimi byl i jeden otrok-mulat, jehož talent sám rozpoznal. V r. 1664 zemřela jeho milovaná žena a Murillo se z této rány nemohl dlouho vzpamatovat. Věnoval se nadmíru charitě a pro kapli Hospital de la Caridad, špitálu pro bezdomovce v Seville (dodnes existujícího), namaloval několik oltářních obrazů. Tento špitál založil šlechtic don Miguel de Maňara a zadal Murillovi namalovat obraz Návrat ztraceného syna (dnes v muzeu ve Washingtonu). Obraz symbolizoval pokání dona Miguela, protože se po svém předchozím rozmařilém životě obrátil k Bohu. Prostopášností ale natolik proslul, že se stal předlohou k postavě Dona Juana v divadelní hře Sevillský svůdce a kamenný host.

Na sklonku svého života žil Murillo v chudobě, pravděpodobně své jmění rozdal na dobročinné účely. Zemřel po nešťastném pádu z lešení při výzdobě kapucínského chrámu v Cádizu. Ještě stačil doma sepsat poslední vůli, v níž mimo jiné žádal, aby za jeho duši bylo odslouženo 400 mší svatých. V posledních chvílích jeho života byl u něho jeho dvacetiletý syn Gaspar.

Zdroje: Přemožitelé času a magazín Největší malíři

MUDr. Věra Novotná, KSK 2691