Tak trochu "retro"

Nedávno mě překvapila mladší dcera, studentka filmové školy, která navštívila můj šatník a s nadšením mi oznámila, že si půjčí některé retro kousky, jelikož je nutně potřebuje do školy na natáčení „historického“ filmu.

Na můj dotaz: „jak moc historického?“, se mi dostalo odpovědi, že asi tak šedesátá až sedmdesátá léta minulého století. Tak to mě fakt pobavila, já se přece neoblékám jako stará vykopávka, natož, aby moje oblečení odpovídalo vyhynulému druhu – socialistické ženy a už vůbec ne uvedeným rokům, kdy jsem ještě nebyla na světě nebo maximálně tak v dupačkách.

Bohužel, když jsem uviděla hromádku s předmětným ošacením, musím sebekriticky přiznat, že měla pravdu. Všechny poklady totiž objevila v krabici s nápisem „nevyhazovat“, kde byly opravnu hodně zapomenuté kousky.

Nacházel se tam můj oblíbený baloňáček, tričko s ABBOU, džíny super Severka a spousta modelů pro „květinové děti“ z mého hippísáckého období. Ne že bych v současné době oslňovala svoje okolí těmito šikézními oblečky (ostatně do většiny z nich se už ani nenasoukám), ale nechce se mi je likvidovat, jsou to prostě vzpomínky. S těžkým srdcem jsem tedy svůj majetek zapůjčila produkci k natočení filmového trháku.

Tato příhoda mne přinutila zavzpomínat na poměrně nedávnou minulost ještě jiným způsobem. Co myslíte, jak se asi může sběratelka kalendáříků stát nostalgickým pamětníkem? Je to velmi jednoduché, ponoří se do své sbírky kalendáříků a začne se probírat dříve vydanými exponáty. Na rozdíl od mladších ročníků je to pro mne doba dobře známá a věci, které mne tenkrát obklopovaly jsou blízké a rozhodně mi nepřipomínají nějaký „retro“ styl.

Kalendáříky