Sbírám i vzpomínky

Někdy mi někdo říkal, že až budu v důchodu, budu mít dost času na ty své koníčky. Není to pravda, nemám. Za prvé jsem stále v pracovním poměru, za druhé mám dva velké koníčky a to sbírání autogramů světových osobností ze všech oborů lidské činnosti a ten druhý je turistika, dálkové pochody. No vidíte, může se člověk nudit?

Ale k věci, jsem již mnoho let organizován jak v KSK Praha, tak v Klubu sběratelů autogramů v Praze na Smíchově, kde mám mnoho přátel, které jsem samozřejmě získal v těchto klubech. Za dobu od roku 1968, co se zabývám sbíráním autogramů, jsem poznal pár těch úplně nejlepších, co se týče organizace a vedení sekcí, byli to: Ivan Vápenka z Prahy, Láďa Likler, předseda KSK Praha, Jiří Provazník a vedoucí klubu sběratelů autogramů Jirka Štork. Samozřejmě je jich ještě daleko více, ale myslím si, že tito by měli dostat tu největší medaili (já vím, dnes to již neletí, ty medaile).

Všem těm, co se rozhodují co sbírat, bych rád poradil: „Sbírejte podpisy zajímavých lidí kolem sebe, poznáte osobnosti ze všech oborů, získáte přehled o zajímavých řemeslech, a co je nejhezčí nakonec - získáte mnoho krásných přátelství, jak se říká na celý život, tak jako já…“. Jak šel čas, tak se moje sbírka rozrůstala co do počtu, tak do kvality, stejně jako u jiných sběratelů. Získával jsem osobnosti, které něčím zaujali, nemuseli to být mistři světa, dokonce je nemuseli ani lidé znát a přece to jsou osobnosti na slovo vzaté. Tímto směrem se ubíral můj cíl k dosažení dobré sbírky, za kterou bych se nemusel stydět při jakékoliv výstavě, a těch jsem měl za ty roky, skoro se toho děsím, již 77 co do počtu a co do míst snad po celé naší vlasti. Další výstavy již připravuji nebo jsou naplánované: Kravaře u Hlučína, Opava, Svitavy atd. Kdekdo mi již říká: „Tu stovku zvládneš“, ale já si myslím, že již ne, už mi není dvacet let, že ano! Z propagace našeho koníčka se vyklubalo sedm televizních pořadů, mnoho rozhlasových a jiných besed, které se již nedají ani spočítat. Ale vždy si říkám, nejlepší odměna je přece to přátelství ...

Jsou ovšem sběratelé, kteří si myslí, že sbírka musí být ohromná, největší nebo já nevím co ještě. Nemusí, sbírku si dělá každý pro sebe, tak proč to všechno.

Ono například posedět u Jana Wericha na Kampě nebo u paní Dany Medřické v obýváku, ale třeba také u mistra hodináře Rudolfa Veseckého, který udržoval Pražský orloj celé desetiletí, vystoupit s ním na Staroměstskou věž, prohlížet si apoštoly zblízka a moci si sáhnout na kus naší historie, tak toto jsou ty odměny za to naše snažení. Mít ve sbírce toho, jež na malé jachtě obeplul celý svět úplně sám, to je výkon absolutní. Další vystoupil na všechny osmitisícovky, co jsou na světě. Není mnoho takových horolezců, zatím pouze dva a jeden z nich již nežije.

Celý článek si můžete přečíst v časopise Sběratel 2 / 2005.

Jiří Hanibal