V roce 2023 jsme si připomněli výročí narození nejznámějšího pražského spisovatele
Franze Kafky (1883–1924) a hned další rok to bylo 100 let od jeho úmrtí.
Nemáme v české literatuře větší osobnost, která by se proslavila za hranicemi
naší vlasti, než je Franz Kafka. Uměl česky, narodil se v židovské rodině, chodil
neúnavně po Praze (jeho gymnázium v Masné ulici, místa dospívání, obchod
jeho otce na Staroměstském náměstí, pojišťovna na Poříčí, ale třeba také Občanská
plovárna, kde se koupal, pořád existují a doporučuji je navštívit – rodný
dům je přestavěn, ale ostatní místa jsou autentická).
Nemůžeme říct, že to je český spisovatel stejně ani německý nebo rakouský. Každopádně to je spisovatel, který byl nerozlučně spojený s naší zemí nebo spíše s Prahou, i když často jezdil za sestrou do malé vesničky Siřem v severních Čechách nebo za strýcem – lékařem do Třeště a také se léčil v Tatrách, stejně jako pracovně jezdil do Frýdlantu, který je (možná) předobrazem jeho románu Zámek. Pořád je to spisovatel bytostně pražský a určitě jeden z nejvlivnějších spisovatelů 20. století.
Hodně jeho děl jsem četl, mají v sobě kromě absurdity také hodně humoru (zejména jeho Deníky). Když jsem si zamiloval jeho literární práce, říkal jsem si, co by více obohatilo moji sbírku než jeho podpis. Získat autogram Franze Kafky je prakticky nemožné. Pokud se objeví v aukci, je okamžitě pryč. Za veliké sumy. O jeho rukopisy, které měl v majetku jeho přítel Max Brod, se vedly dlouhé soudní spory, aby byly vydány ze švýcarského trezoru do správy izraelské univerzity, jak si Brod přál (potomci jeho sekretářky to nechtěli udělat). Když se objevily Kafkovy rukopisy v aukci největšího světového obchodníka s autogramy firmy J. A. Stargardt, koupil je německý literární archív – v aukci se navíc vůbec neobjevily, archív se domluvil s aukční síní o prodeji mimo aukci, takže je z nabídky stáhnul.
Jsem proto rád, když se mi nakonec do sbírky podařilo získat Kafkův podpis. Každý sběratel má nějaký sen, k němuž směřuje. Pro mě to byl Franz Kafka. Když se mi ozvala paní, že má v rodinném majetku jeho korespondenční lístek, neváhal jsem. Vyprávěla mi celý příběh, jak se k němu vlastně dostala. Je to možná ukázka hledání pokladu do jakékoliv sběratelské sbírky. V našem oboru sbírání autogramů je třeba důležité si načíst, kde daná osobnost žila nebo jezdila na léčení či do jakých zemí cestovala. Tímto způsobem se mi podařilo na burzách Klubu sběratelů kuriozit, kde jsem strávil stovky hodin, prohledat hodně pohlednic (zpravidla jsem byl jediný, který je otáčel, všichni ostatní se dívali jenom dopředu na „obrázek“, zda doplní jejich sbírku, zatímco já studoval druhou stranu, kdo je adresátem a kdo ji hlavně psal). Díky usilovnému hledání jsem takhle mezi pohlednicemi zaslanými z Paříže do Prahy objevil několik rukopisných pohlednic od světoznámé malířky Toyen, surrealistů Karla Teigeho a Jindřicha Štýrského nebo kolega měl štěstí a v pohlednicích s námětem hospody (jak jinak) našel jednu, kterou psal Jaroslav Hašek. Sběratelství proto není jenom o štěstí, ale také o důkladné přípravě, nastudování si okolností života osobnosti, předmětu zájmu a podobných (zdánlivých) maličkostí.
Vrátím se ale k Franzi Kafkovi, kdy příběh nalezení jeho lístku je zrovna ukázkou štěstí než, aby bylo výsledkem než důkladné přípravy. Takže paní, která mi ho nakonec po roce smlouvání prodala, mi vyprávěla, jak došlo k tomu, že ho v rodině vlastnili od poválečných let. Její tatínek nastoupil jako učeň do zahradnického učiliště v Lednici, což bylo před druhou světovou válkou město, které obývali převážně občané německého původu. Když její tatínek nastoupil do učení po komunistickém převratu v roce 1948, zavolal si ho jednou kotelník a říkal, že o něm slyšel, že sbírá známky. Od vedení učiliště dostal příkaz, aby zlikvidoval celý archív školy, která patřila do Sudet. Než to spálí, chce mít lepší pocit, tak ať si vezme z veliké hromady, kterou chce hodit do pece, co chce. Mladičký učeň hrábnul do balíku plného různých papírů, který před ním ležel. Co dokázal dostat do své malé ruky, to si vzal. Nijak to nezkoumal. Jaké bylo jeho překvapení, když po dlouhých letech, když dospěl, zjistil, že měl neskutečné štěstí – jeden z korespondenčních lístků napsal na stroji Franz Kafka a podepsal se na něho. V době, kdy získal Kafkův lístek ani nevěděl, o koho se jedná. Komunistický režim potlačoval jakékoliv zmínky o pražském židovském spisovateli. Až v rozvolňujících se šedesátých letech, kdy se konala konference o Kafkovi, zjistil, jaký má poklad ve sbírce. Není to literární dílo, ale přesto je to on – spisovatel, který dokázal mistrovsky zachytit občasnou absurditu našich životů – Franz Kafka – korespondenčně žádal zahradnictví v Lednici o zaslání prospektů k nějakým květinám. Je to krásná ukázka, jak se osobnost věnovala nejen svým románům, ale také věcem, které měla ráda – třeba pěstování květin. Málo se to ví, ale Franz Kafka byl totiž vášnivý zahrádkář (jako třeba Karel Čapek). Oba se, stejně jako my sběratelé, s hlubokou vášní vedle svého civilního povolání věnovali i svému koníčku, který jim přinášel uspokojení a odreagování od starostí všedního dne.