100 let od vzniku Československé republiky

Autor: Milan Degen <(at)>, Téma: Pohlednice, Vydáno dne: 19. 08. 2018

V letošním roce si připomínáme 100. výročí vyhlášení samostatnosti Československé republiky (28. října 1918). Ta zahrnovala země bývalé Koruny české, tedy Čechy, Moravu, České Slezsko a dále Slovensko (bývalé Horní Uhry) a Podkarpatskou Rus (někdy nazývanou Karpatská Ukrajina). Ve středu Evropy tak vznikl dlouhý pás táhnoucí se od západu k východu (mimochodem z vojenského hlediska problematicky hájitelná před případnými útoky ze severu a jihu).

Vznik Československa, stejně jako Maďarska, Polska a dalších států, byl umožněn rozpadem tří evropských mocnářství – Německa, Rakousko–Uherska a Ruska, a to v důsledku 1. světové války. Výše uvedené země, začleněné do ustaveného Československého státu, byly až do podzimu roku 1918 právě součástí Rakousko – Uherska. Příčin rozpoutání 1. světové války a vzniku ČSR bylo pochopitelně více. Například konzervativní, zkostnatělá a metuzalémská vláda rakouského císaře Františka Josefa I. (vládl v údobí 1848–1916), a pak nepříliš uvážené vyhlášení války Srbsku po atentátu na následníka trůnu Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou v létě roku 1914 v Sarajevě (Ferdinand jako generální inspektor armády Rakousko – Uherska sem přijel na manévry).

František Josef I. byl spíše úředníkem než vladařem, který byl přesvědčen, že podepisováním všelijakých dekretů a listin udržuje chod své říše, bez ohledu na vývoj v mocnářství, v Evropě i ve světě. Když se pak jeho nástupce, prasynovec Karel I., začal snažit o záchranu říše, bylo již pozdě. Navíc se během jeho vlády stále válčilo, takže na sliby a návrhy na ukončení války mohl těžko někdo reagovat. Situaci, v níž se ocitl Karel I. (I. jako rakouský císař, IV. jako nekorunovaný český král), by ostatně nezvládl ani daleko silnější státník a politik, natož Karel, který se patrně stále častěji uchyloval k alkoholu.

Alespoň dle dochovaných karikatur, a nakonec i dle vyprávění mého prapředka, který sloužil ve vojenské kapele 77. c. k. pěšího pluku v Przemyslu v Haliči (byla součástí Rakousko-Uherska). Karla I. viděl právě v Przemyslu dvakrát, a vždy společensky značně unaveného, takže mu museli pomáhat i na koně. Nakonec v jeho nezáviděníhodné situaci to asi nebylo nic nenormálního. O to překvapivější pro mě ale bylo, že o mnoho let později papež Jan Pavel II., původem Polák, Karla I. blahořečil (což je předstupeň svatořečení). Ani nevím za co. Snad za rozpad tří mocnářství, který umožnil vznik Polska.

Ale vraťme se k Československu. O jeho vznik se zasloužili zejména tři filosofové: prof. Dr. Tomáš Garrigue Masaryk, Dr. Edvard Beneš a Dr. Milan Rastislav Štefánik. Takže žádní vojáci. Autorem myšlenky vzniku republiky byl ovšem T. G. Masaryk. Ten sice snad ještě v roce 1915 uvažoval o monarchii na území Českých zemí a Slovenska, případně o reformách v rámci Rakousko-Uherska, avšak vzápětí došel k názoru, že v tak mnohonárodnostním mocnářství se domoci rovnoprávnosti bude stejně obtížné jako v minulosti, a navíc vývoj na bojištích 1. světové války dával mocnářství stále menší šanci na přežití. Od té doby TGM neúnavně pracoval na vytvoření samostatného státu (republiky) Čechů, Moravanů, Slováků a dalších národů. V tom mu všemožně pomáhali E. Beneš (ostatně Masarykův žák), M. R. Štefánik a další pracovníci, včetně českých i slovenských krajanů v zahraničí. Jednu z hlavních rolí pro vznik Československé republiky v roce 1918 sehrály legie bojující na straně Dohody (Rusko, Francie, Velká Británie, později i USA). Právě o jejich zásluhy se mohli opřít TGM se svými spolupracovníky. Takže dříve než čsl. stát, měl TGM čsl. vojáky, kteří bojovali proti Rakousku-Uhersku, Německu a Turecku.

Počátky československých legií lze datovat už do začátku 1. světové války. Řada českých, slovenských a jiných vojáků měla totiž pramalou chuť bojovat za Rakousko- Uhersko, které nenáviděli. Za svobodu rodných zemí se už v roce 1914 rozhodli bojovat Češi a Slováci žijící v zahraničí. Byly to dobrovolnické jednotky „Česká družina“ v Rusku, rota „Nazdar“ ve Francii aj. Někteří naši krajané také bojovali v armádě Srbska. Čsl. legie byly složeny jak z dobrovolníků, tak z válečných zajatců, v jejichž táborech se konaly často nábory. Například v carském Rusku z „České družiny“ vznikl „Československý armádní sbor“ čítající přes 40 tisíc mužů. Ve Francii vznikla „Československá brigáda“, v Itálii v roce 1917 výzvědné oddíly, následně čtyři střelecké pluky atd. Na bojištích 1. světové války legie prokázaly značnou odvahu a statečnost. To, že bojovaly na straně nepřátel Rakousko-Uherska a jeho spojenců, bylo ovšem považováno za vlastizradu, a pokud byli legionáři zajati, hrozila jim smrt oběšením nebo zastřelením. Tak skončilo mnoho legionářů, včetně raněných, kteří zůstali ležet po bitvách na bojištích. Fotografické zachycení exekucí legionářů rakousko-uherskými vojáky se také objevilo na pohlednicích.