Proč jsem vlastně začala sbírat Babičky, tu nejznámější knížku Boženy Němcové,
kterou snad přečetl každý v rámci školní „povinné četby“? Vlastně náhodou; tuším,
že tři vydání jsme měli doma: nejstarší ze třicátých let, které kdysi dostala moje sestra
a i já jsem na něm vyrostla, potom mnohem později jsme koupili nové rodinné
vydání s krásnými Kašparovými ilustracemi, a pak tam někde bylo školní vydání
mých dětí, ušmudlané z aktovek a povytažené z vazby.
Jednou, asi před osmi roky,
jsem byla na sběratelském Buštěhradu, zastavila se u známé paní, ke které občas
chodívám do kamenného obchůdku na Žižkově a vidím malou Babičku, která vypadala
opravdu staře. Stála necelou stovku a tak jsem ji koupila. Doma jsem ji prohlédla,
sem tam kousek textu přečetla a prohlédla si drobné kresbičky. Přitom jsem
zjistila, že v textu chybí vyprávění pana myslivce o Viktorce. Stránky byly řádně číslovány,
nechyběla žádná, jen příběh o Viktorce byl vynechán. Začala jsem si prohlížet
různá vydání Babičky po antikvariátech a porovnávat je a ty pěkné jsem si za pár desetikorun
vždy koupila. Když byla (2005) v Národním muzeu v Praze výstava Babiček
ke 150.výročí prvního vydání, šla jsem se tam nejen podívat, ale také jsem tam vyhledala
odborného kurátora výstavy, na kterého jsem měla spoustu dotazů. Ten mi
odkryl celý obor literární vědy o Babičce a dal mi kontakt na našeho největšího amatérského
sběratele celého díla Boženy Němcové.