Z historie svatebních oznámení

„Žeňte se Čechové, ať jsou Češata“

Už ani nevím, z úst kterého českého velikána vzešel tento výrok. Snad to s „Češaty“ ještě není tak katastrofální (mně samotné se minulý rok narodilo již druhé vnouče). Spíše bych toto přání upravila takto: „Žeňte se Čechové, ať jsou svatební oznámení“!

Těch se nyní vidí čím dál méně, takže jako jejich sběratelé nostalgicky vzpomínáme na doby, kdy tomu bylo spíš naopak.

Svatební oznámení sbírám od roku 1985, tedy dobrých 40 let a mnozí kolegové členové KSK si mě pamatují z 80.–90. let minulého století, kdy jsem několik let pracovala i ve výboru klubu. Nyní se po cca 20 letech vracím do vašich řad, bohatší o léta zkušeností, starobní důchod a tisíce nových kousků ve sbírce.

Pojďte a poslyšte příběh českého svatebního oznámení (kterých mám ve sbírce většinu, i když nepohrdnu ani exemplářem odkudkoli na tomto světě).

Co vás napadne, když se řekne „svatební oznámení“? Někoho pouze kartička, jiného třeba zážitek z vlastní svatby, pesimističtější povahy třeba to, jak mnoho manželství neslavně končívají, nebo jaký to byl pocit, když drželi v ruce svatební oznámení svojí dávné první, či velké lásky (oznamující samozřejmě sňatek s jiným člověkem).

První svatební oznámení se v českých zemích začala objevovat zřejmě ve 2. polovině 18. století. Tehdy to byla spíše výsada šlechty. Později během 19. století se tento zvyk začal šířit i mezi nižší vrstvy, měšťany, továrníky, statkáře apod. Tito svoje postavení uváděli přímo za svá jména (např. Jan Tolar, velkoobchodník s chmelem). Za 1. republiky, tedy ve 20. letech 20. století se pak tento zvyk přenesl i na emancipované ženy (např. Julie Novotná, učitelka tance).

Počátky oznámení byly známy pouze bílou kartičkou s černým písmem. Později rozkládací, třeba s vytlačeným ornamentem či monogramy, písmo bylo různě ozdobné, jiný odstín papíru (modrý, růžový, šedý apod.). Také bývalo dobrým zvykem, že sňatky svých ratolestí oznamovali rodiče.

S rozvojem a popularitou fotografie nastoupila i oznámení fotografická, zprvu černobílé fotografie pohlednicového formátu s různými svatebními motivy (prstýnky, svatební kytice, sklenky s přípitkem a jiné). Později s fotografiemi snoubenců, zprvu portrétových, později v nejrůznějších pózách, či jejich karikatury. Později samozřejmě se začaly objevovat fotografie barevné, které jsou docela oblíbené dodnes.

Co se týče lokality, resp. prostředí, kde byly sňatky uzavírány, v podstatě do r. 1989 to bývalo pouze na radnici nebo na místním národním výboru, nebo v kostele. Za totality musel sňatku církevnímu (v kostele) předcházet, alespoň formálně (snoubenci a dva svědkové) sňatek občanský. Po revoluci začínala být k oddávání oblíbená i další místa, mnohdy docela bizarní. Jsou to např. statky, pivovary, různé přírodní scenérie – u rybníka, ve skalách, na louce, na vrcholu rozhledny, na palubě lodi, letadla, ve vlaku, v balónu, dokonce pod hladinou moře. Snoubenci si vybírají i vzdálenější destinace: Řecké ostrovy, Tichomoří, … Výjimkou nejsou ani svatby v „pohodlí domova“, na zahradě, na dvorku, v sadu, na střeše, na půdě.

Co se týče motivů a obrázků, nabíraly oblibu zejména od 2. světové války. Nejprve to byly jednoduché obrázky květin, či pouhé ornamenty. Přidávaly se prstýnky, snítky myrty, obrázky radnic či siluety měst.

Po „Únoru“ třeba i budovatelské motivy. Obrázek snoubenců vzhlížejících k „lepším zítřkům“. V 70. letech přibyly postavičky snoubenců, leckdy v docela kýčovitém provedení. Tyto motivy se hojně opakovaly a bylo rozpoznat krajové speciality odlišných štočků.

V 80. letech se ještě zvýšila kreativita, přibývalo vlastních návrhů i výroby ze strany snoubenců či jejich přátel. Objevují se i trojrozměrná oznámení v podobně kapesníku, zápalek, propisky, hokejového puku, puzzle apod. Po revoluci v 90. letech a dále je tento trend ještě více patrný.

Také forma se stává stále více poněkud odlišnou. Zatímco dříve, za dob minulého režimu, byla většina nevěst ve více či méně patrné „naději“, dnes není výjimkou, že snoubenci jsou spolu ve vztahu 10 a více let, mají spolu několik dětí (popř. mají i další děti z předchozích vztahů). Potom často tyto děti oznamují sňatek svých rodičů. Vznikají tak milé dovětky, např. typu: „Pro mne a tatínka se nic nemění, jen maminka bude mít naše příjmení“.

Bohužel některé páry posílají svatební oznámení pouze elektronicky, nebo úplně chybí jakékoli vyrozumění o sňatku.

A na závěr ještě jedna zajímavost. Na novodobých svatebních oznámeních se často vůbec neobjevují příjmení snoubenců, pouze jejich křestní jména. A adresy bydliště? Kdepak! Ještě možná e-mail…

Hana Mládková Čechová