Všechny moje Babičky

Proč jsem vlastně začala sbírat Babičky, tu nejznámější knížku Boženy Němcové, kterou snad přečetl každý v rámci školní „povinné četby“? Vlastně náhodou; tuším, že tři vydání jsme měli doma: nejstarší ze třicátých let, které kdysi dostala moje sestra a i já jsem na něm vyrostla, potom mnohem později jsme koupili nové rodinné vydání s krásnými Kašparovými ilustracemi, a pak tam někde bylo školní vydání mých dětí, ušmudlané z aktovek a povytažené z vazby.

Jednou, asi před osmi roky, jsem byla na sběratelském Buštěhradu, zastavila se u známé paní, ke které občas chodívám do kamenného obchůdku na Žižkově a vidím malou Babičku, která vypadala opravdu staře. Stála necelou stovku a tak jsem ji koupila. Doma jsem ji prohlédla, sem tam kousek textu přečetla a prohlédla si drobné kresbičky. Přitom jsem zjistila, že v textu chybí vyprávění pana myslivce o Viktorce. Stránky byly řádně číslovány, nechyběla žádná, jen příběh o Viktorce byl vynechán. Začala jsem si prohlížet různá vydání Babičky po antikvariátech a porovnávat je a ty pěkné jsem si za pár desetikorun vždy koupila. Když byla (2005) v Národním muzeu v Praze výstava Babiček ke 150.výročí prvního vydání, šla jsem se tam nejen podívat, ale také jsem tam vyhledala odborného kurátora výstavy, na kterého jsem měla spoustu dotazů. Ten mi odkryl celý obor literární vědy o Babičce a dal mi kontakt na našeho největšího amatérského sběratele celého díla Boženy Němcové.