Tajuplné bytosti adventního času

ADVENT neboli příchod, znamená očekávání narození Ježíše, Syna Božího. S příchodem adventu nastává opravdová příprava na vánoční svátky a s tím se pojí i různé zvyky a adventní obchůzky. Variant obchůzek a jejich rozličností podle krajů a míst byla celá řada, i oděvy postav mívaly v jednotlivých krajích specifické zvláštnosti.

Většina těchto zvyků měla mít výchovnou a očistnou funkci. Díky našim významným etnografům, historikům a sběratelům (např. Dr. Č. Zíbrt, K. Rozum, K. Procházka, Fr. Bartoš, F. V. Vykoukal, K. J. Erben a další), kteří se zabývali studiem venkovského lidu, se dnes můžeme přenést do života lidí v zimě, kdy byla vesnička zapadlá sněhem a tajuplné bytosti adventního času si prošlapovaly cestu od chalupy k chalupě, až jim zmrzlý sníh pod chůzí zpívavě vrzal a sněhové vločky za svitu měsíčního zářily po návsi a v uličkách jako hvězdičky a třpytivé drahokamy.

V předvečer svátku sv. Barbory (4.12.) chodívaly od stavení ke stavení BARBORKY. Nosily bílé šaty, přes obličej bílý závoj, v jedné ruce nesly košíček s cukrovím, jablky či ořechy, ve druhé ruce držely metličku. Chodívaly po domech, šlehaly metličkou na okna a huhlaly: „Muli se, muli se…“ (modli se). Pak se vyptávaly dětí, zda byly hodné a zda se modlily. Poté zazpívaly, poklekly a pomodlily se. Pokud byly spokojené s odpovědí dětí, obdarovaly je jablíčkem, ořechy či křížalami. Od hospodyně za to byly Barborky obdarovávány. Spolu s nimi v některých místech chodil i anděl, který místo Barborek nosil v košíku pro hodné děti různé dárky a cukrovinky. Jinde se za Barborky přestrojili hoši, na Nymbursku chodil celý průvod „barbor“. Například v Nuzicích a v Ratajích u Bechyně děti slýchaly, že večer před svátkem sv. Barbory spustí svatý Petr z nebe žebříky, Barborky po něm sestoupí a hodným dětem dají dárky a nehodné vyšlehají. Tento zvyk se udržoval v různých krajích, Barborky chodívaly například v Roudnici, u Nymburka, na Lomnicku, ale i na Kladensku. V Čelechovicích na Kladensku chodily Barborky po domech a zkoušely děti z náboženství a modliteb. Jedno z říkadel Barborek bylo: „Přišly jsme k vám my čtyry Barborky, neseme vám rozličné dárky. Nepřišly jsme k vám jen zdarma dárky dát, neb kdo je obdrží, modliti se musí rád.“

Po obchůzkách Barborek, v předvečer svátku svatého Mikuláše (6.12.), patrona dětí a školní mládeže, chodil MIKULÁŠ. Měl bílý dlouhý vous až po pás, dlouhý plášť, biskupskou čepici, v levé ruce držel berlu a v pravé dlouhý postříbřený prut. O dobrotivosti sv. Mikuláše vypráví spousta legend po celém světě. Chodíval buď v doprovodu čerta a anděla nebo s celou družinou (muzikanti, kominíci, medvědi, žebráci, Turci… a další). Mikuláš měl krátký proslov k hospodáři, aby dobře pečoval o své děti. Ty pak odříkávaly modlitbičky a byly za to obdarovávány perníkem, oříšky, křížalami a drobnými dárky. Zvyk nočního nadělování byl u nás znám již ze 16. století. O sv. Mikuláši se pořádaly různé zábavy a večírky, při nichž bývaly chudé dítky obdarovávány šatstvem nebo drobnými dárky. V souvislosti s tímto svátkem se konaly velké mikulášské trhy, kde se prodávalo rozličné pečivo, figurky, mikulášské metly, drobné dárky a oblíbení čerti a kominíčci ze sušených švestek a další. Ve školách byl jeho svátek slaven karnevalovými a mikulášskými hrami. Tento zvyk se snad jako jediný udržuje dnes téměř po celých Čechách a Moravě.

Spolu s Mikulášem chodil v čele průvodu i LAUFR nebo také „běžec“. Většinou Laufrů chodilo několik, předcházeli průvod asi o čtvrt hodiny, práskali bičem pod okny hospodáře a ohlašovali Mikulášův příchod. Měli dlouhé kalhoty, suknici po kolena, vše v barvě bílé, okolo pásu pentli, hlavu kryla čepice, na levé ruce zvoneček, v pravé karabáč. Tento zvyk byl zaznamenán např. v okolí Litomyšle.

Součástí mikulášského i masopustního průvodu bývala i SMRT, což byla osoba zahalená v bílý šat, s maskou ve tváři, v ruce držela kosu. Měla poukázat na to, že jsme si ve smrti všichni rovni a nikdo se z ní nemůže vyprosit ani vykoupit.

Na Moravě v okolí Přerova chodívala den před svatým Mikulášem tzv. MIKULÁŠKA. Byla oblečená v bílý háv, vlasy rozpuštěné přes tváře, aby ji nikdo nepoznal. Mikuláška nebo také Mikulášova matička se občas objevovala místo svého syna sv. Mikuláše. Nabádala děti k poslušnosti, málokdy nosila dárky, spíše neposlušné děti trestala.

Za soumraku, převážně u kostela, se v den svátku svatého Ambrože (7.12.) objevoval AMBROŽ. Nosil slaměný klobouk a v ruce držel koště. Honil děti, které ještě nebyly po klekání doma. Lákal je na pentličky nebo cukroví a když je chytil, „vyplatil“ je koštětem. Tento zvyk se objevoval kolem Kolína, v Suchdole či v Nových Dvorech.

Velmi známé bývaly též obchůzky LUCEK, které chodily v den svaté Lucie (13.12.) po domácnostech a kontrolovaly, zda některá hospodyně v tuto dobu ještě nedere peří nebo nepřede len, zda jsou už kolovrátky odneseny na půdu. Pokud některá hospodyně předla, Lucky dílo zničily, kužel s předivem odnesly či peří rozfoukaly. Na Plzeňsku chodívaly vycpané hrachovinou (suchá nať z hrachu) a tomu, kdo se nechtěl modlit, „nadělovaly“ metlou. Byly bíle oděny, na hlavě bílý šátek, přes obličej závoj. V jižních Čechách měly místo závoje dlouhé bílé zobany a vymetaly smetí z jizeb. V Pošumaví Lucky žertem trestaly hlavně muže.

Naopak méně známou postavou byla velká bytost, koudelí pokrytá, chodící po staveních rovněž v den svaté Lucie – ŽBER. Jezdila s vozíkem plným koudele, taženým dvěma koníky nebo oslíky. Kde měli nehodné děti, tam zastavila, vešla do jizby a chtěla jim rozřezat břicho a vycpat ho koudelí. Před Žberem měly děti velký strach. Tento zvyk je zaznamenán v Kojetíně.

Celý článek naleznete v časopise

Sběratel 4/22

Lenka Urbanová