Půl století v KSK

Po otevření posledního, jubilejního XX. Adresáře Klubu sběratelů kuriozit vydaného v roce 2023, mě upoutala stránka o struktuře členské základny, kde lze podle členského čísla dohledat rok vstupu do klubu. A zjistila jsem, že jsem také jubilejní. Moje členské číslo 1011 se pojí s rokem 1973. Půl století už mě přinutilo zavzpomínat, co všechno jsem s klubem prožila a zažila.

Papírové ubrousky sbírám ale podstatně déle. V prvním klubu sběratelů jsem byla v Ostravě, při NHKG (Nové huti Klementa Gottwalda). Jako nezletilé dítě pouze korespondenčně. Zde jsem se seznámila se sběratelem, který věkově mohl být mým dědečkem, ale stal se mým velkým vzorem. Ing. Josef Oliva z Ústí n.L. byl jediný muž, který sbíral ubrousky jako hlavní obor a opravdu se jim systematicky věnoval. Okrajově ještě sbíral zápalkové nálepky a nezapomenu na jeho výrok „ty uspořádám, až půjdu do důchodu“. Toho se bohužel nedožil, zemřel v roce 1982, v den svých 65. narozenin (v. můj nekrolog ve Sběrateli 4/12). Jednoho dne v roce 1967 v pražském bytě mých rodičů zazvonil a přivezl ubrousky a seznámili jsme se osobně. I já jsem ho v Ústí n.L. navštívila v jeho garáži, kde měl kromě naleštěné kapoty Škody MB, která sloužila jako výměnný stůl, ještě skříň plnou ubrousků z tehdejšího NDR, kam služebně jezdil. Tedy ubrousky zahraniční!!!

Po maturitě v roce 1972 jsem nastoupila jako knihovnice do Divadelního ústavu v Praze. Externím spolupracovníkem, již v důchodovém věku, byl knihovník Národní knihovny v Klementinu pan Jiří Rys. Databáze osobností Národní knihovny ČR o něm uvádí: “ Narodil se 30. listopadu 1901 v Praze jako Jiří Riess, příjmení do podoby Rys si nechal úředně změnit v srpnu 1947. Byl významnou osobností československé poválečné filokartie, vybudoval více jak stotisícovou sbírku pohlednic. Spoluzakládal Klub sběratelů kuriozit a působil v redakci časopisu Sběratel, do něhož přispíval až do své smrti, která nastala 24. dubna 1986 v Praze.“

Knihovníci a archiváři mají vždy ke sběratelství blízko, a tak se začal hned o moji sbírku zajímat a představil se mi i jako člen pražského Klubu sběratelů kuriozit, který tenkrát ještě sídlil pod střechou Ústředního domu armády (ÚDA). O rok později, v roce 1973 se klub přestěhoval pod hlavičku Ústředního kulturního domu železničářů (ÚKDŽ), předsedou se stal Ladislav Likler a Jiří Rys mě konečně přesvědčil, abych ukončila členství v Ostravě a přešla do Prahy.

A tady začíná moje padesátileté soužití s Klubem sběratelů kuriozit. Tehdy začal vycházet dvouměsíčník Sběratel, kde byl Jiří Rys v redakčním kolektivu. Do čísla 9/10 roč. 1973 jsem napsala první článek o ubrouscích z restaurací „Suvenýry z pohostinství“. Každé pondělí odpoledne probíhaly burzy všech oborů na Hajnovce, kam jsem často chodila. Každý čtvrtek k večeru byla otevřena kancelář a archiv v Praze 2 na tehdejším Engelsově nábřeží. Scházeli jsme se tam jako vedení klubu.

V roce 1974 začalo fungovat 13 odborných sekcí podle oborů. Proběhl 1. ročník akce Sběratelství. Jako šestá vznikla sekce papírových ubrousků, čokoládových a žvýkačkových obalů, kterou jsme vedli ve složení Ing. Stanislav Krámský, Josef Feitl a já. V roce 1976 Odbor kultury NV zakázal vydávat časopis Sběratel a za docela obtížných podmínek, hlavně díky p. dr. Kurkovi, jsme rozmnožovali občasník Čokologie pro sběratele papírových ubrousků, obalů od čokolád a žvýkaček. Současně byl vypracován adresář 64 sběratelů všech tří oborů. Oboru papírových ubrousků, podšálků a prostírání jsem se v rámci sekce plně věnovala a hrozně mě to bavilo. Setkávali jsme se v klubovnách ÚKDŽ na náměstí Míru. Moc ráda na tyto burzy vzpomínám, prožili jsme tam mnohá dopoledne a ubrousky se opravdu měnily. Dnes již nepředstavitelné.

V roce 1983 jsme se setkali na větších akcích v Radiopaláci a v Raisově sále ÚKDŽ. V roce 1984 jsme vydali Čokologii 4x, v Molákově sále proběhla 25. jubilejní burza za účasti 120 sběratelů. O rok později jsem zaznamenala 23 aktivních sběratelů ubrousků. Poslední číslo Čokologie jsme vydali asi v polovině roku 1991.

V roce 1984 jsem rozjela tzv. výměnné okruhy. Vypracovala jsem seznam zájemců, vložila první kolekci ubrousků, poštovné ve známkách a zaslala dalšímu sběrateli. Tak ubrousky kolovaly a měnily se. Nejprve v rámci republiky, od roku 1986 jsem vyzkoušela rozšířit výměnu přes hranice, do NDR. I přes množství problémů s celními prohlídkami se ale výměna stále vyplácela. V této době jsem registrovala už 31 poměrně aktivních sběratelů ubrousků a do žebříčků akce Sběratelství jsem zahrnovala i sběratelky z NDR, kterým jsem zasílala dotazník v německém překladu.

Po nedobrovolné pauze se obnovil v roce 1988 časopis Sběratel, tak jsem opět mohla přemýšlet o tématech na články. V tomto roce se oceňovali rodinní příslušníci za pochopení pro sběratelství partnerů. Manžel dodnes každému návštěvníku mého Minimuzejíčka tento diplom s hrdostí ukazuje.

V roce 1997 byla moje sbírka poprvé oceněna Klubem sběratelů jako Pozoruhodná sbírka za její historii, v roce 2010 mimořádně znovu, jako celek.

V letech 1998 až 2008 jsem moc ráda chodila na výměnné burzy do menzy v Opletalově ulici. Opět se zde scházely sběratelky ubrousků. V dalších letech se burzy konaly v menze VŠE na Žižkově. I tady byly hojně navštěvované, scházely jsme se i s německými kolegyněmi. Pak se přestěhovaly do menzy ČVUT v Dejvicích. Zde už návštěvnost opadávala, sběratelek se scházelo méně, německé sběratelky jezdily v menším počtu. Po přesunutí burz do strašnického Kulturního domu barikádníků se sběratelky scházejí již minimálně.

Od roku 1975 jsem se věnovala pořádání výstav. Nerada si sbírám sama pro sebe, a jak ubývalo množství sběratelek na burzách, hrozil úbytek přírůstků.

Výstavy vždy sbírku zviditelní a ta získá spoustu dárců a příznivců. Dnes má moje sbírka více kamarádů, než já! V roce 2006 jsem dárce začala evidovat a dodnes jich bylo téměř 250. Výstavy jsem pořádala stále častěji, až na 2 výjimky všechny mimo Prahu. Zájem měly kulturní domy, muzea, hrady a zámky, foyer divadla, kavárny. Když jsem ukončila 40. výstavu, rozhodla jsem se zřídit v roce 2014 Minimuzejíčko ubrousků v mém rodinném domě v Brandýse n. L., aby lidé chodili za mnou a s výstavami skončit. Nepovedlo se, výstav bylo již dalších 20. N

e všechny jenom moje, ráda se spojuji s jinými obory KSK, např. s obaly od čajů, s vějíři, se svatebními oznámeními, s jídelními lístky. Minimuzeum dnes obsahuje téměř 70 tisíc kusů ubrousků, podšálků a prostírání ze 130 států celého světa. Evidenci a statistiku sbírky vedu v excelu, takže lehce vyhledám témata i počet.

Sbírka i Minimuzeum jsou evidovány již 2x v české Knize rekordů a kuriozit, ve 2. díle v roce 2006 a v 7.díle v roce 2021.

Sbírka přitahuje i sdělovací prostředky. Diváci TV Barrandov, Primy, ČT 1 + 2, posluchači Českého rozhlasu Dvojky, regionálního středočeského vysílání, Country radia mě již znají. Rovněž článků v časopisech a novinách vyšlo o sbírce a muzejíčku více než 50, sama jsem napsala 70 článků do časopisů, nejvíce do současného klubového čtvrtletníku Sběratel. Snažím se propagovat KSK a získávat nové členy, ale doba není sběratelství moc nakloněna. Dostávám veliké zrušené sbírky na doplnění Muzejíčka. Přesvědčit dárce, aby si sbírku nechali, pokračovali a vstoupili do KSK se nedaří.

A tak muzeum sice roste, ale sběratelů kvapem ubývá, což je vidět i na klubových burzách v Kulturním domě barikádníků v Praze 10.

Alena Šedová