Přátelé a sběratelé starých věcí

Jsem členem klubu KSK od roku 2016 a chtěl bych vám představit svou sbírku – částečně již muzeálního charakteru, ve které je prezentován historický vývoj žehlení, a s tím souvisejících různých typů žehliček.

Žehlení je nejen proto, aby oděvy vypadaly hezky, ale aby se i horkem dezinfikovaly. Ve sbírce nejsou jen žehličky, ale i předměty spjaty kolem žehlení, mandlování, krepování, praní i nahřívání. Sbírka, jejíž začátek je před dvaceti lety, obsahuje téměř 700 exponátů z celého světa. Je to hlavně zhruba 500 kusů různých žehliček, některých velmi atypických. Ty jsou vyrobeny hlavně kovové – železné, litinové, mosazné, bronzové, hliníkové. Ale jsou zde i kamenné, keramické a porcelánové. Z toho je 35 kusů na plyn a k nim i plynové stojany.

Podložek pod žehličky již bude 100 kusů, některých velmi zdobených.

Dále jsou zde zastoupeny „nůžky“ na prádlo, vlnovky a kleště krepovací, ondulovací či na kadeření. Taky žehličky cestovní a dětské.

Zhruba 90 % vystavených exponátů je citlivě zrestaurováno a uvedeno do kompletního stavu, ale najdeme zde i vykopávky. Čerpání zkušeností je nejenom z více než 20 katalogů, ale i od kolegů nejen z Česka, ale i z jiných evropských států, se kterými jsem v kontaktu jak osobním, tak korespondenčním.

Historický vývoj žehlení je datován na začátek našeho letopočtu. Jedná se o čínské, tzv. „kastrůlkové žehličky“, ve kterých se jako topidlo používalo žhavé uhlí i horký písek. Pozdějším vývojem, hlavně v Evropě v 16. století, se začaly používat žehličky nahřívané na plotnách kamen. V 17. a18. stol. se již používaly žehličky na žhavé uhlíky a brikety – uhelky. Uhelky byly označeny dle výroby a tvaru jako okačky, švýcarky a komínovky. Komínové žehličky byly již bezpečnější – neměly boční otvory, kterými by vypadávaly uhlíky a vystupující dýmové zplodiny nevycházely po bocích, ale usměrnily se komínkem. Jelikož žehličky na uhlí nebyly praktické a hlavně bezpečné, přešlo se k nahřívání kovového jádra v topeništi, a to se horké vložilo dovnitř dutých žehliček. Tyto se dělily na dutá plochá – širší a dutá oblá – užší. Přelom nastal patentem r. 1871 v USA, tzv. vyměnitelnou rukojetí – kdy se jednou žehličkou žehlilo a druhá se nahřívala. Začátkem 20. stol. se začaly vyrábět žehličky, ale i různá nahřívadla na líh. Líh se používal jak tekutý do nádobek, tak pevný, který se vkládal do malých misek.

Dále byly žehličky i nahřívadla na plyn. Plynové žehličky mívaly buď pevné připojení plynu hadicí, nebo se nahřívaly na stolových stojanech, které byly od jednoho do pěti kusů žehliček. Krátkodobě se v USA vyráběly i žehličky na benzín. Rychlým rozvojem elektřiny se začaly vyvíjet i žehličky, které takto používáme dodnes. Ve sbírce je zastoupena nejen první francouzská Calor z roku 1913, ale i velké těžké cestovní, začínající parní až po zcela atypické, třeba kulatá z USA.

Expozice žehliček ze sbírky je umístěna v Městském muzeu a infocentru Brumov- Bylnice. A jaká je budoucnost žehliček? Vývojem tkanin z nežehlivých materiálů se žehlení pomalu vytrácí a žehličky budou již jen muzeálními kusy.

Leo Bednář