Pomalu mizející železniční svět pana Jiřího Boudy

Psát o člověku, kterého jsem vlastně nikdy neviděl, ať ve skutečnosti či na fotografii, bude pro mne velká fuška, ale já se o to pokusím. Promiňte mi případné nedostatky. Základem mé knihovny byly první dvě knížky a to Dětská encyklopedie od Bohumila Říhy s ilustracemi Vladimíra Fuky a ta druhá, Svět na kolejích s obrázky pana Jiřího Boudy. Myslím, že se nemusím stydět, když k nim později přibyl Kamil Lhoták. Knížky jsem měl kvůli vrácení vždy podepsané, takže "fungují" a jsou zachráněny.

Když někdy sleduji mapy a jejich vrstevnice, jak kopírují terén, dávám je automaticky dohromady s železnicí, jako kdyby je vymyslel sám pan vrchní nejvrchnější výpravčí, že patří železnice a příroda odjakživa k sobě. Doslova jako kdyby spolu současně vyrostly.

Kdo by v našich mladších letech nechtěl na nástupišti pouštět a zastavovat vlaky v krásně červené čepici. Všechny tyto věci začínaly na základních školách v železničních kroužcích. Kopce z klihového papíru, trhání hubek na stromky atd. - mohl bych pokračovat.

Ale abych se vrátil k panu Jiřímu Boudovi. Nazvali jsme jednu zastávku Jiříkův Boudov. A pamatuji si, že tam byla malá zahrádka slunečnic a vévodila tomu zřícenina hradu. To bylo po knize mé druhé sezdávání s panem Boudou.

Stále trpím pocitem, že pan Bouda není u nás dost oceněn. Můj vnitřní pocit je, že ho kritika bere spíše jako dobrého ilustrátora, než zdatného výtvarníka či malíře. Jeho srozumitelné obrázky rozdávají radost naší modré skupince železničářů. A ta druhá skupina je lidí, co se točí kolem umění. Dokonalá znalost objektů, které maluje, tak jak nám to nabízel za minulého režimu v literatuře pan Hrabal. Tak jak se s dojetím díval Kamil Lhoták k nebi na stoupající horkovzdušné balóny. Pan Jirka Bouda sledoval, zdali zprava přijíždí rychlíková mašina Papoušek, Rosnička, Ušatá, Šlechtična nebo zleva nákladní Štokr, který jsem z kopce sledoval ve Vlárském průsmyku, než tam začaly jezdit Sergeje. Oslavné trasy jsou již dnes na denním pořádku a člověk s radostí čeká na každou nově zrenovovanou parní lokomotivu či drezínu.

Nedávnou soutěž, spojenou s výstavou v Maďarsku, vyhrála naše Rosnička. Byl jsem dvakrát svědkem výstav pana Jiřího Boudy právě na těchto oslavných jízdách. To bylo moje třetí sezdávání, kdy jsem si koupil litografii Úschovna kol pod starým kaštanem. "A věřte mi, že z těch kolejí vlnovitě neustále sálá teplo". Velkým zážitkem byly pro mne také dva vydané stolní kalendáře z let 1987 a 1990. Dodnes je mám pečlivě uschované a když k tomu přidám ještě edici Oko Dějiny městské hromadné dopravy, je to opět už asi čtvrté sezdávání.

Prostředky, kterými se dnes čistí posprejované vagóny, hladí člověka po duši a kulturnost železnic pociťuji, že také vede k lepšímu. Mám přirozený strach z rychlovlaků typů Pendolino. Potřebujeme v naší malé zemi takové mamuty?

Co na to říkáte, pane Jiří?

Jiří Hajda