Home | O klubu | Členství v KSK | Plán akcí KSK | Sběratelské materiály | O KSK jinde | Kontakty | Inzerce | Odkazy |
Od chvíle, kdy jsem měl koncem sedmdesátých let minulého století možnost blíže poznat aktivity Klubu sběratelů kuriozit a seznámit se s fenoménem sběratelství, snažím se v televizi tento zajímavý koníček propagovat. Prvním impulzem se pro mne stal fejeton Rudolfa Křesťana v Mladém světě věnovaný Františkovi Daňkovi z Pacova, sběrateli izolátorů, bleskojistek a hrotů starých hromosvodů. Zaujalo mne, že se někdo může věnovat něčemu tak zvláštnímu. Inspirován Křesťanovým humorným vyprávěním o pacovském sběrateli vymyslel jsem v roce 1978 televizní soutěž ANO-NE, do které jsem pozval nejen Františka Daňka, ale postupně desítky předních československých sběratelů. Soutěž byla vysílána každý čtvrtý pátek ve 20 hodin na prvním programu a na obrazovkách vydržela tři roky. Myslím, že její zásluhou bylo, že se naše veřejnost začala o sběratele zajímat hlouběji.
Od té doby uplynulo mnoho let, ale můj zájem o sběratele a sběratelství nepolevil. Čas od času se mi podařilo prosadit, aby se na obrazovce objevil více či méně rozsáhlý dokument o někom, kdo propadl třeba sbírání pivních sklenic, pohlednic rodného města, automobilových modelů nebo papírových ubrousků. V roce 1997 jsem natočil také seriál o ženách, jejichž koníčkem se stalo sběratelství. Nesl název „Sladké hrátky říše sběratelek“ a postupně představil skoro dvacítku dam, které se snaží v praxi polemizovat s tvrzením spisovatele Karla Čapka, že ženy nemají to pravé sběratelské srdce. Seriál je dodnes pravidelně reprízován mimo jiné i proto, že ho zlínský režisér Jaroslav Bařinka realizoval s vtipem, nápaditostí a švihem.
Dnes jsem už v důchodu, ale sběratelům zůstávám stále věrný. Jsem odběratelem časopisu SBĚRATEL, vydávaného Klubem sběratelů kuriozit a s potěšením sleduji všechny novinky, které se objevují v podivuhodném světě sběratelů.
Loni v lednu mi zavolal jeden z šéfů regionální televize POLAR Ing.Jaroslav Korytář a nabídl mi, abych pro tuto stanici připravil portréty sběratelů, o nichž jsem přesvědčen, že by je veřejnost měla znát. Trochu jsem váhal, protože výběr byl omezen pouze na sběratele žijící na území Moravskoslezského kraje. Během několika dnů se mi ale podařilo sestavit seznam asi patnácti zajímavých sběratelských osobností
a řekl jsem si, že je jich dostatečné množství, abych se do projektu mohl pustit. Netušil jsem, že se seriál setká s takovým ohlasem, že se v průběhu vysílání prvních dílů přihlásí další desítky sběratelů. Nakonec jich bylo skoro čtyřicet a ještě dnes se hlásí další.
Natáčet jsme začali koncem ledna roku 2012. Stopáž jednotlivých dílů byla omezena patnácti minutami. Skoro každý týden jsme s kameramanem Bohdanem Kochem vyjížděli do některé vesnice či města v okolí Ostravy. Naše technické prostředky byly poměrně omezené, ale nedá se říci, že by nepostačovaly našim záměrům. Natáčení každého dílu jsme museli stihnout za tři hodiny, prakticky za dopoledne.
Pak jsme nasedli do auta, odjeli do střižny studia POLAR a pořad jsme kompletně dokončili. Již večer mohl být vysílán.
Byl jsem odpovědný jak za přípravu pořadů, tak za jejich realizaci a dokončování. Bylo to pro mne poměrně náročné, protože jsem již léta v důchodu a v České televizi jsem byl zvyklý na spolupráci velkého štábu. Teď jsme byli jen dva. Kromě toho je po několika operacích omezena moje hybnost. Jsem nucen používat francouzské hole a je takřka nemožné, abych zvládl více než pět schodů. Natáčet pouze ve dvojici jsem se však naučil již s režisérem Jiřím Vrožinou, s nímž jsme v sedmdesátých letech natáčeli dokumenty o osamělém mořeplavci Richardovi Konkolském a jeho plavbě kolem světa. Tehdy jsme samozřejmě používali těžké filmové kamery, málo citlivé mikrofony, neohrabané magnetofony a další starobylou techniku. Teď jsme měli k dispozici nejmodernější televizní techniku - elektronické kamery, nepříliš těžké osvětlovací zařízení, relativně snadné snímání zvuku a vše, co je třeba k realizaci televizních pořadů v 21.století.
Musím říci, že natáčení bylo velmi zábavné. Většinu vybraných sběratelů jsem předem neznal, dokonce jsem se s nimi osobně nesetkal. Veškerá přípravná komunikace probíhala telefonicky nebo interentem. Sběratelé jsou však velmi vstřícní lidé s pozitivním myšlením. Prakticky nikdy jsem se nesetkal s problémy. Protože natáčení probíhalo v bytech našich respondentů, kladlo to na ně velké nároky. Náš štáb byl sice jen dvoučlenný, ale hostitelé museli respektovat, že mám problémy s hybností.
Vždy musela být připravena kuchyňská židle, na kterou jsem se mohl po každém záběru posadit a odpočinout si. Kameraman byl nucen natáčet velké detaily sbírkových exemplářů, které někdy neměly větší velikost, než rozměr zápalkové krabičky.
V omezeném prostoru bylo velmi obtížné neustále přesvěcovat scénu (kameraman měl k dipozici pouze jediný reflektor). Současně bylo třeba hlídat funkčnost mikroportů. A já musel být neustále soustředěný na výpovědi svých hostů.
Nikdy v životě jsem nezažil tak hektické natáčení. V devět ráno jsme začali a v pět odpoledne byl patnáctiminutový sběratelský portrét hotov. Za ten rok jsme poznali neobyčejné množství podivuhodných lidí. Procestovali jsme Moravskoslezský kraj křížem krážem a podrobně zmapovali sběratelskou komunitu severní Moravy. Přitom se nám podařilo dodržet zásadu, že ani v jednom dokumentu nezopakujeme předtím představený sběratelský obor. Každý z šestatřiceti portrétů je tedy opravdu věnován zcela originálnímu sběrateli.
V začátcích natáčení mi byl při výběru hostů skvělým pomocníkem Členský adresář Klubu sběratelů kuriozit. Už léta vím, že je to opravdová pokladnice sběratelských oborů a dokonalý inspirační zdroj. Ne všichni naši hosté však byli členy KSK. Více než polovina sběratelů, kteří se ocitli před naší kamerou, nemá s Klubem sběratelů kuriozit nic společného. Přesto jsme dodrželi zásadu, že v úvodu a závěru každého pořadu ukážeme výtisk Členského adresáře KSK a odvoláme se na tento zdroj. Považoval jsem to za korektní způsob propagace klubu, jehož činnosti si velmi vážím už od konce sedmdesátých let.
Vyjmenovat všechny sběratele, jejichž sbírkám jsme věnovali pozornost, by zabralo hodně času. O některých z nich se však přece jen musím zmínit. Například o ostravském „panu stárkovi“ Ing. Eduardu Riedlovi, kterému se podařilo shromáždit unikátní sbírku mlýnků, žernovů, mlecích kamenů, mlynářského a šrotovacího zařízení a vůbec všeho, co kdysi souviselo s činností mlýnů. V budově někdejšího krupného mlýna otevřel pro veřejnost tzv. Muzeum Mlejn s unikátní expozicí připomínající doby, kdy takřka na každém potoce v Čechách, na Moravě a ve Slezsku klapal mlýn. Ostatně v žádné naší pohádce nemůže chybět mlýn s bodrým panem mlynářem a starodávnými kamennými žernovy, které neúnavně melou zrní. Někdy je to mlýn začarovaný, jehož mlecí zařízení začne řinčet přesně o půlnoci, kdy se probouzejí nečisté síly, jindy mlýn docela obyčejný, v němž sídlí pracovitý synek, který na konci pohádky pojme za ženu krásnou princeznu a s ní polovinu království.
Jiný sběratelský obor si vybral bývalý havířský předák Jaroslav Pawlas. Dokonce hned oborů několik. Činorodost totiž Jaroslava Pawlase neopouští. Od rána do večera se má čím zabývat. Ráno začíná odléváním cínových vojáčků, dopoledne pokračuje lepením a kreslením modelů letadel, kromě toho věnuje čas chovu papoušků, vzácných druhů strak a andulek, pěstování bonsají a čarovějníků, akvaristice
a hlavně sběratelství všeho, co souvisí s havířskou minulostí Ostravska a Karvinska. Do dolu fáral už jeho děda, otec i bratr.
V jeho sbírce naleznete staré kahany, důlní lana, identifikační známky, sbíječky, hornické vlajky, kroniky, modely dolů, části havířských stejnokrojů apod. Jeho snem je vytvořit v prostorách klubovny hornických důchodců v Horní Suché pobočku profesionálního Hornického muzea na Landeku. „Ty černé jámy byly náš život a my bychom o nich měli vydávat svědectví,“ říká Jaroslav Pawlas.
Když jsme přijeli do Vlaštoviček u Opavy, byli jsme fascinováni barvitostí a barevností sbírky, kterou Bronislav Žyla shromažďuje už několik desítek let. Odborně se prý jeho sběratelskému oboru říká oenografilie, ale tento záhadný název označuje sbírání zdánlivě obyčejných likérových (a vinných) etiket. Není to ovšem sbírka ledajaká: kolekce 110 137 etiket je uložena v 156 speciálních šanonech a pro 3 736
kusů likérových lahviček je v domku ve Vlaštovičkách vyhražena celá jedna místnost s třiceti vitrínami. Bronislav Žyla už před lety vstoupil do Klubu sběratelů kuriozit a začal pilně jezdit na sběratelské burzy. Označením „modrý Mauritius“ se v jeho sbírce pyšní série českých likérových etiket z první republiky a originální etikety rumů z Karibské oblasti.
A co sbírka Jaroslava Navary z Havířova, zaměřená na veškeré informace a exponáty z oblasti kosmonautiky? Co kolekce unikátních historických fotografií Petra Barče, kterou sběratel zaměřil na dobové obrazové dokumenty rodné vesnice Oldřišova? Co sbírka Pavla Hanzela z Orlové-Lutyně, v níž lze nalézt skoro tři tisíce stolních her PEXESO? Pan Hanzel o této dětské hře ví naprosto všechno a rád se
pochlubí třeba takovými unikáty, jako je PEXESO z Japonska nebo z Austrálie. Když jsem se ho zeptal, zda sbírat něco takového není vlastně nesmysl, odpověděl stručně: „Kdo si hraje, nezlobí.“ Myslím, že to platí o všech sběratelích.
Tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Co sbírka, to zajímavá historie, zajímavé téma, zajímavý člověk. Jsem rád, že jsem měl příležitost prožít s moravskoslezskými sběrateli téměř celý rok 2012. Jednotlivé pořady seriálu TV POLAR jsou reprízovány dodnes. K vidění jsou nejen ve větší části Moravskoslezského kraje, ale i ve východních Čechách, na Liberecku a dokonce i v Praze, protože tamnější regionální televizní
stanice přejaly celý cyklus do svého vysílání. A pokud nechcete čekat na vysílací termíny, můžete si je vyhledat například na webových stránkách a v archivu Moravskoslezské televize POLAR (www.polar.cz), dále v archivu Východočeské televize V-1 (www.v-1.cz) nebo na dokumentárním kanále KINO SVĚT sítě UPC (v pozemním digitálním vysílání v Praze). Přeji vám příjemné pokoukání a hodně radosti
ze setkání s lidmi, kteří svému koníčku zasvětili život. Jak to řekl klasik? Sběratelé jsou nejšťastnější lidé na světě – stále se mají na co těšit.
Milan Švihálek, publicista
Aktuální číslo
SBĚRATEL 4/23
( Více informací o číslu )
SÉRIE KALENDÁŘÍKŮ
na rok 2024
SÉRIE KALENDÁŘÍKŮ
na rok 2024
SÉRIE KALENDÁŘÍKŮ
na rok 2024
( Více o knize )
Home | O klubu | Členství v KSK | Plán akcí KSK | Sběratelské materiály | O KSK jinde | Kontakty | Inzerce | Odkazy
Powered by phpRS. Copyright © Klub sběratelů kuriozit 2001-2024. Všechna práva vyhrazena. Kopírování jakékoli části možné jen se svolením autora.