Můj krásný život s reklamou

Snad každý člověk má nějaké své rituály, ty moje začínají už ráno. Sotva se probudím, musím si pustit rádio, ale nemám ráda, když vysílají tolik reklamy. Myslí si snad, že se každému lépe vstává, když slyší, případně vidí v TV mladé, krásné a bezstarostné lidičky.

Moc by mne zajímalo, kde je vchod do té jejich nádherné země. Dovedete si představit, že než se za svítání rozkoukáte, od dveří už vesele hopká váš milý, který je dvojčetem herce Brada Pitta. Vůně jeho parfému se lehce mihne místností, protože ji přebije aroma té nejlahodnější kávy, kterou vám připravil on a nese ji do vaší postele.

Já mám tu nevýhodu, že díky svým dcerám tento obor nedobrovolně studuji už pěknou řádku let. Často provozovaly svou oblíbenou „hru na reklamu“. Milovaly slogany – Nevaž se, odvaž se, Ledově svěží dech a Když musíš, tak musíš. Jednou zkoušely podle návodu televizní reklamy vyrábět známou čokoládovou pochoutku.

Vypadalo to příšerně: „ Dva malí černoušci seděli na zemi v kuchyni. Mezi nimi ležela hromada kakaa s cukrem a po jejím okraji stékaly potůčky mléka. Ten větší mlátil kladivem do dlaždiček a vykřikoval: Ještě více skvělých oříšků. Uslyšeli mne, jak přicházím, zvedli hlavičky a jejich oči se rozzářily: Maminko, vyrobili jsme ti skvělý, výživný pokrm NUTELU.“ …. tak končí nevinné oběti televizního vymývání mozků.

Doufám, že mi prominete ten obšírný úvod. Článek je opravdu určen pro čtenáře časopisu Sběratel a má pojednávat o reklamě na kartičkových kalendářících. Zkusím se tedy vrátit do vod sběratelských. Všechno totiž souvisí se vším a když se na kalendáříky podíváte pozorně, zjistíte, že o reklamu tady jde především. Většina z nich přece propaguje nějaké výrobky, akce nebo upozorňuje na existenci muzea, města, na majitele rozsáhlé sbírky i na výhodné služby firem.

Další kategorii kalendáříků pak tvoří takové ty krásné série pro radost, kdy se vaše oko potěší pohledem na krajinu, zvířátka nebo umělecké předměty. Vlastně je to také taková skrytá reklama, krajina se vám zalíbí vy ji budete chtít zítra navštívit. Kočička na obrázku bude tak roztomilá, že s ní budete chtít sdílet svůj příbytek. Naopak hustě popsaný papírek ve tvaru vizitky vám nic neříká.

To ale vůbec nevadí, taková sbírka kalendáříků je přece Vašim dílem, takže ty kousky, které se vám nelíbí, jednoduše vyřadíte. I když je pravdou, že musíte mít sbírku trochu s větším počtem. Pamatuji se, když jsem začínala kalendáříky sbírat, bylo vše nové a neznámé, takže neexistovalo, abych nějaký exemplář vyřadila ze sbírky jen proto, že nebyl tak vzhledný.

Dnes si už témata vybírám a opravdu nemusím mít ve své sbírce všechno, co se kde objeví. Přiznám se, že mezi nejoblíbenější úlovky patří ty nejstarší ročníky. To potom může být kartička pokrytá reklamními slogany odshora dolů, ale je tam rok 1900. Takové kalendáře jsou snad ozdobou každé sbírky.

Když je řeč o reklamě, vždy mne spolehlivě pobaví snímky polooblečených dívek, které propagují cosi tajemného a vy musíte odhalit, o co jde. Copak, když je hlavní aktérka na břehu řeky, oděná pouze do holínek a v náručí chová kapra, tak nám znalcům je jasné, že jde o rybářský svaz. Odpověď většinou naleznete na rubové straně kalendáříku. I když na břehu rybníka jsem takové krasavice chytat ryby nikdy neviděla. Záhadou však zůstává, co chtěl autor říci fotkou na kalendáříku z roku 2000. Žena s pohledem divošky třímá v ruce kus kýty, opodál se na písku válí další potrava a nad ní se skví nápis „tauris“. Ani na rubové straně kalendáře se nedozvíte, čím se firma zabývá. Řeknete si, třeba nějaký řeznický mistr našel způsob, jak na sebe upozornit. Pak zjistíte, že Tauris je vydavatelství a také tiskárna nebo i firma, co vyrábí holubníky. Takže máte na výběr.

Co by tomu asi říkal Václav Matěj Kramerius, který vydával kalendář jako přílohu svých novin. Kromě církevních svátků jste v něm mohli nalézt přehled celospolečenských událostí nebo praktické rady pro zemědělce. To už je ale dávno, v jiném století. Raději se vrátíme zpět a budeme obdivovat krásy dnešních dnů.

Monika Petrásková