Internetoví pisálci a jejich recyklované články

Nedávno mne na internetu zaujal článek s názvem: „Papírové kalendáře byly za socialismu zadarmo, nyní mají obrovskou hodnotu. Češi je přitom vyhazují“.

Bohužel už uvedený název je velmi zavádějící, natož pak spousta výmyslů v textu. Nechápu, jak někdo může vypustit do éteru takovou snůšku nepodložených informací a pouhých domněnek, a co víc, jak jsem svým pátráním zjistila, jednoduše některé pasáže okopíruje ze staršího článku někoho jiného, aniž by si zjistil základní fakta.

Takže bych ráda uvedla věci na pravou míru. Jelikož kalendáříky sbírám, tak rozhodně vím, že kapesní kalendáříky je možné získat zadarmo i dnes a s tou jejich obrovskou hodnotou bych to opravdu nepřeháněla.

V článku je uvedeno, že Papírové kalendáře z dob dávno minulých mohou být dnes pořádně cenné. Obecně nejvíce ceněné jsou:

• kalendáře s politicky citlivým podtextem, propagandistickými slogany,
• kalendáře propagující dávno zaniklé státní podniky a družstva (například JZD),
• kalendáře odkazující na kontroverzní události (výročí Vítězného února apod.),
• kalendáře z padesátých let (neboť kalendářů z tohoto období se dochovalo minimum),
• kalendáře z let 1968 nebo 1989, které nesou unikátní poselství doby.

Kapesní kalendáře se dnes prodávají a kupují především na internetu. Na nejrůznějších inzertních portálech jsou k dispozici kapesní kalendáře různého stáří. Na serveru aukro.cz jsou k dostání například tyto cenné kousky z období socialismu:
Retro dětský kalendář – 16 kusů (3D měnící) 880 Kč
Kapesní kartičkové kalendáře ČESKOSLOVENSKO (1976–1993) 35 kusů 555 Kč
Kapesní kalendář, 70 let výroby automobilů TATRA 220 Kč
Kapesní kalendář hotel Uran Abertamy Krušné hory 1971 189 Kč

Tak tady lze souhlasit s poznámkou, že kalendáře se prodávají a kupují na internetu, to ano, ale za uvedené částky je koupí opravdu málo kdo (tento týden jsem některé nabídky dohledala a žádní zájemci se o ně neperou). Možná si autorka uvedeného textu mohla zjistit, že existuje „cena zvláštní obliby“. To je subjektivní hodnota věci, ke které má zájemce nějaký citový vztah, ale není to běžná tržní cena. Nabídky na internetových portálech je jedna věc a to, zda je kupující za uvedenou cenu koupí, je věc jiná. Chápu, že pokud se někdo zabývá historií výroby automobilů Tatra, tak za uvedený kalendářík 220,- Kč zaplatí. Ale to je jeden z mála, není to tak, že by se o takovou věc přetahovaly stovky zájemců, jak se nás snaží autorka přesvědčit.

Jedinou pravdivou informací je, že: „Oficiálně největší kolekci kapesních kalendářů v Česku má pan Lubomír Zamazal z Moravských Budějovic na Třebíčsku. Kalendáře sbírá od roku 1965, tedy od svých patnácti let, a dnes jich má už milion. Do své sbírky investoval i výhru z loterie.“

Další, už sympatickou skutečností je odkaz na video ČT z roku 2011 s názvem Retro 145 – Kalendáře, tam se dozvíme spoustu zajímavých informací o historii výroby kalendářů v Obchodních tiskárnách v Kolíně, seznámíme se s fotografy a manekýnami dané doby. Na závěr shlédneme ukázky za sbírek dvou sběratelek – kapesních kalendáříků a nástěnných kalendářů. Tento článek se objevil na internetu 12.4.2026 na stránkách arecenze:
https://www.arecenze.cz/clanky/papirove-kalendare-byly-za-socialismu-zadarmo- nyni-maji-obrovskou-hodnotu-cesi-je-pritom-vyhazuji/?

Dalším skvostem je článek ze stránky nespechej.cz, ze kterého výše uvedená autorka vychází https://www.nespechej.cz/clanky/byly-zadarmo-a-kazdemu- -se-jich-doma-valely-za-socialismu-desitky-ted-se-v-aukcich-drazi-za-3-500-kcza- kus-20260309-7304.html

Tady se také pobavíte, úsměvná je třeba pasáž: „čísla z online aukcí mluví jasně – trh s těmito drobnými papírovými artefakty z období socialismu skutečně explodoval. A nejde jen o nostalgii důchodců vzpomínajících na mládí. Do hry vstoupili mladší sběratelé, kteří v kalendářících vidí investiční příležitost i fascinující okénko do světa, který sami nezažili“.

Co k tomu říct, snad jen to, že jsem sice nostalgická seniorka, vzpomínající na mládí, ale kalendáříky se socialistickými motivy nevyhledávám ani žádní mladí sběratelé, kteří by se zabývali těmito tématy se v mém okolí nevyskytují. Neříkám, že neexistují, ale jistě ne v takovém množství, jak se nás snaží autor přesvědčit. A o těch investičních příležitostech ani nemluvím. Možná pisatel žije na jiné planetě nebo si spletl literární žánr a jeho stylem je fantasy.

Další perlou jsou slova: „Sběratelé jsou dnes nesmírně nároční. Kalendářík bez jediného přehybu, skvrny či natržení, ideálně v původním nepoškozeném stavu označovaném jako MINT condition, se prodává za desetinásobky cen poškozených exemplářů.“ Tady asi nemám slov, jako že dnes sběratelé mají ve svých sbírkách pouze perfektní kousky a dříve s radostí zařadili mezi své exempláře poškozené a upatlané kousky? Označování kalendáříků stupnicí kvality v angličtině (MINT condition-perfektní stav) jsem nikdy u českých sběratelů kalendáříků neslyšela. Možná ho používají sběratelé karet pokémonů nebo jiných podobných oborů.

A na závěr ještě jeden vtipný komentář: „Mnozí si dnes s hořkostí uvědomují, že to, co před lety s úsměvem vyhodili, by jim mohlo zaplatit dovolenou. Možná i víc. Jestli máte doma starou krabici po babičce, možná stojí za to ji prohledat. Nikdy nevíte, jaký poklad se v ní skrývá.“ Tuto myšlenku bych trochu upravila, pokud máte doma starou krabici po babičce, tak ji určitě prohledejte, ale nemyslete si, že ten poklad, co tam najdete bude na 100% kalendáříkem za milion. Opak je pravdou, bohužel.

Monika Petrásková