Botticelli 500 a Caravaggio 400

Letos se připomíná kulaté výročí úmrtí dvou geniálních italských malířů: Florenťana Sandra Botticelliho (1445–1510) a Michelangela Merisi da Caravaggia (15711610), který působil hlavně v Římě. Tato výročí byla uctěna výstavami „Botticelli 500“ ve Frankfurtu nad Mohanem a „Caravaggio 400“ v Římě.

Sbírám pohlednice malířů a pří návštěvě Říma o Velikonocích jsem vystála frontu u římských Scuderií, abych „Caravaggia 400“ viděla a ulovila pohlednice do své sbírky, což se mi podařilo. Do Frankfurtu jsem se nedostala, ale mám ve své sbírce 69 kousků Botticelliho, tak alespoň něco o něm. On byl po své smrti přes všechen půvab svých obrazů na několik století zapomenut.

Teprve v 19. století při návratu k ideálům renesance byl malíři znovuobjeven a napodobován. Náměty jeho obrazů si vypůjčují umělci dodnes – např. hlavu Venuše ze „Zrození Venuše“ použil Jiří Kolář (1914 – 2002), nebo Andy Warhol (1928 – 1987) ve svých malbách a seriografiích. Botticelliho „Zrození Venuše“, dnes ve florentských Uffiziích, představuje bájnou Venuši, zrozenou z mořské pěny, plující v moři na lastuře a ke břehu ji ženou bohové větrů Zefyrové. Její zlaté vlasy šlehají jako plameny ve směru foukání Zefyrů. Na břehu ji očekává Hóra, bohyně ročních období a snaží se přes cudnou Venuši přehodit květovaný plášť. Podle životopisce umělců Vasariho byl obraz určen pro Lorenza de Medici, ale jsou i hlasy, že to bylo pro jeho bratra Giuliana. Která žena byla modelem pro postavu Venuše? Botticelli byl dvorním malířem Medicejů a Vespucciů a u jejich dvora poznal Simonettu Cattaneo de Vespucci, ženu mimořádně krásnou. Simonetta byla ve svých 16 letech provdána za Marca Vespucciho, příbuzného slavného mořeplavce Ameriga Vespucci. Její krása nedala spát mnoha vznešeným Florenťanům, včetně bratrů Lorenza a Giuliana de Medici. Giuliano dokonce při jednom turnaji nesl standartu, na kterou Sandro namaloval Simonettu jako Pallas Athénu s nápisem: „La Sans Pareille“ – „Nepřekonatelná“. Není divu, že okouzlila i Sandra. Portrétoval a maloval ji mnohokrát, jako madonu nebo mýtickou bohyní, ale vždy posmutnělou. I Venuše má podobu Simonetty, i když jí Sandro namaloval až za devět let po její smrti. Melancholický výraz tváře měl prozaickou příčinu: měla tuberkulózu a zemřela na ni ve svých třiadvaceti letech. Sandro se nikdy neoženil. Spekuluje se, že Simonetta byla jeho osudovou láskou. Měl poslední přání, aby byl po smrti uložen ve florentském kostele Ognissanti, u nohou náhrobku Simonetty. Jeho přání se splnilo.

Věra Novotná